Já tě asi kopnu!

Článek jsem pojmenovala větou, kterou v poslední době říkám velice často a to i předmětům, který je pravděpodobně jedno, když do nich někdo kopne. Proč by taky jinak ICQ pořád padalo, kdyby mu bolestivé nakopnutí nebylo jedno??
S hrůzou jsem zjistila, že můj poslední článek je starý týden. To se tak flákám? Já nevím. Pokud si myslíte, že je to jen akorát blbá výmluva, mýlíte se. Já si opravdu nepmamatuju, co jsem dělala včera, sotva si totiž vzpomínám na dnešek. Prý je to televizí. To je kravina, na televizi se dívám skutečně málokdy. A že by mě to oblbovalo, to se říci nedá, když se dívám pouze na filmy a sem tam zabrousím na Čarodějky na Nově, což je pro mě slaboučká hodinka odpočinku. Navíc je dost vynechávám, tak šokující novinky mě šokují, když se všichni už tváří samozřejmě a správně by mě mělo šokovat něco jiného... Ale pochybuji, že mám jen titěrnou šanci Čarodějky jeden týden odsledovat pravidelně... Jednak jsou tu trolejbusy, které si jezdí, kdy chtějí (má přijet v 14:04, klíďo si to přihasí v 14:07 a ještě se tváří nenápadně...) a druhak je tu odpolední vyučování - Kdo vymyslel takovou blbost?? Negramot? Určitě v životě odpoledku neměl! A pracovní dobu o třech hodinách denně!
Jsem nemocná. Zlé vlivy počasí a školy mě skolily, takže jsem dnes ulehla s rýmičkou, bolestí hlavy, bolestí v krku a teplotou. Je mi blbě. Dneska jsem se dostala na net zhruba tak na nějakých čtyřicet minut, což je až komicky málo. Co asi sithnu?? Musím napsat nový díl I´m not okay, musím napsat Helenu a Janu, musím vypotit další povídky na Placebáckou písničku "Post Blue", moji oblíbenou... A také musím napsat něco na blog. To právě teď dělám, takže nic nobého nebude... Kvůli nemoci. Zítra se tak na 80% k počítači nedostanu ani náhodou, budu muset ležet a čísti jakous - takous literaturu a u toho pomalu umírat. Co mám číst?? Povídky Šimka a Grossmana jsem stačila přečíst za dnešek, přičemž v posteli si ještě nějaký ten čásek poležím. Vejce a já? Přečteno. Horůrky? Radši ne. Když mám teplotu, zdají se mi ošklivé sny. Normálně se mi zdá o někom (naposledy to byl Pelle), jak mu něco důležitého chci říct a on to lhostejně přehlíží a nabízí mi koláč. Hledá ho v kapse (mrňavé), dokud jej nevytáhne (hrozivě veliký). Pak se probudím, aniž bych dotyčnému cokoliv sdělila a příležitostně se přeptala, jak se mu tam ten koláč vešel...
Pojďme obvinit školu a její zhoubné následky na mé zdraví. Kvůli bratrovi, který nesutále chodil pozdě do hodin, i když tvrdil, že ne, musíme jezdit autobusem, který jede ve dvacetpět. Což znamená, že jsem někdy ve třicet nahoře. Čekám u školy, mrznu, malé děti po mě házejí sněhové koule. Hrozivý pohled zpoza velkého červneného cosiho (nos) nikoho nezastraší. Proč nemůžu být Snape?? Jsem nemocná kvůli pomalosti svého bratra, kopnutí a bacily na něj!!
Abych nebyla za škarohlída, což já tedy jsem, ale nebuďme malicherní, našla jsem jedinou kladnou stránku nemoci. Stálo mě to několik minut života a výsledek... Nemusím na hip-hopovou akci!! Nemusela jsem poslouchat přitroublé žvásty ničemy v příliš velkém oblečení. Jupí. Ale soucítím s vámi, mé milé kamarádky, ten hip-hop musel být děsný. Amen. Molko. Váš Bůh, Náš Molko. A tak dál, vždyť to znáte...
Pokud jsou v článku překlepy a pravopisné chyby, slibuji, že je opravím... Ale ne hned. Je mi špatně, třeští mi hlava, takže chybajzny budou opraveny, až se nemoc rozloučí s mým tělem a na chvilku odejde s příslibem, že se vrátí v mnohem větši podobě...