Tělocvik, tělocvik, tělocvik

Pravděpodobně propadám z tělocviku. Z ničeho nic. Devět let cvičím úplně stejně - mizerně, ale snažím se. Vrhám se za míči, snažím se odpálit míčky klackem (nebo co to je). Co z toho? Všichni jsou na mě naštvaní, že zdržuju, popř. kazím hru. Nejsem typ na cvičení. Nemám kolektivního ducha. Když mám něco udělat, radši se spolehnu na sebe. Nedokáži tedy být s kýmkoli v týmu. Nemám ani sportovního ducha. Nechápu, proč bych se měla honit za míčem, když vidím, že se za ním hrne dalších pět holek. Než udělám pár kroků, míč už je zas v čudu. Snažím se. Nikdo to neoceňuje, učitelka na mě řve, abych se snažila. Mám-li být upřímná, myslím si, že si na mě a na Shekee zasedla. Celá třída jsme naprosto zbytečně šli na "Veletrh vzdělávání", kde se nám snažili existence v kozačkách narvat potištěné papíry. Za á - Takové plýtvání papírem je neomluvitelné!! Za bé - Kdybych měla jít na učňák, rozhodně nepůjdu na soukromý. Abych to platila?! Děláte si legraci?! Ale zpět k tématu - Šli jsme ještě předtím na oběd, samozřejmě nám to bylo dovoleno. Po obědě a oblečení jsme obtěžkány taškami vyšly se Shekee ze školy. Nikde nikdo. Jen v dálce pár postaviček zabočujících do parku.
"Ehe?" udělal mi mozek, který se mi v poslední době vypíná, když ho nejvíc potřebuju. Nastal hon za třídou. Dohnaly jsme je až několik metrů od školy, kde se veletrh konal... A ještě jsme dostaly vynadáno. Hodlám se bránit - Na oběd jsme nešly samotné, spoustu lidí šlo také. A pokud vím, před školu jsme vešly ani ne minutu po Lence a Páje. Nebyly jsme tudíž zas tak pomalé. Kdyby v té šatně byl kdokoliv jiný, počkali by.
Celý ten slavný veletrh jsme se Shekee proseděly na chodbě, kde oproti minulému roku nebyly ani lavičky. Spousty lidí, davy lidí!! Vrozený odpor k davu se rozblikal. Měla jsem strach ze všech těch výstřihů, kalhot nacpaných v kozačkách a načesaných hlav...
Vyšly jsme ven. Mezi dveřmi (nechápu proč, akorát jsme blokovaly vchod a východ) si nás odchytla a vynadala nám. Určitě byla napruzená, že jsme asi hodinu neprocházely mezi dvěmi tělocvičnami či co (kde ten veletrh byl)... Říkala nám, že jsme měly být venku v jednu (nic jsme o tom nevěděly, to jen T. [můj bléctitel :/] nám řekl, že máme jít a tak jsme šly), a že už všechno všem řekla, nemáme chodit o tři minuty pozdě, ať už konečně začneme být normální, nebo zavolá rodičům. Uhm, dovolím si okomentovat:
O té jedné hodině jsme nic neslyšely. Možná je to i naše vina, uznávám, ale stejně jsem neměla hodinky... Upřímně řečeno, je mi jedno, co všechno ostatním nažvanila, protože mě to nezajímá. Tělocvik i VP (Volba povolání) jsou podle mě hovadiny, tohle "pomáhání" mě akorát dělá zmatenou. O tři minuty pozdě snad ani nepotřebuje komentář. Ať začnu být normální? A co tím jako myslí? Budu hádat - Podávat v tělocviku stoprocentní výkon, nestranit se kolektivu, lézt učitelkám do zadnice, mít sebevědomí až Molkovíkam. A bude volat rodičům? No, to by naběhla. Máma by ji vyslechla, cosi chlácholivého by na její adresu zamručela, otočila by se na mě a řekla by: "Tak to tam těch pár měsíců už vydrž, jo?" ^^ A tatínek? Bylo by mu to jedno. Ví, že nejsem "normální" a občas mi připadá, že je za to rád... A také nechápu, proč by měla volat rodičům jenom kvůli nám. Proč volat? Co by asi rodičům tak říkala, co? Že se neumí chovat a uteče nám, když za nás nese zodpovědnost? Že nevycházím z kolektivem? Že nemám žádné sebevědomí? Nebo co? Copak si myslí, že jsou moji rodiče úplně slepí a nic nevidí? Čeho by asi tak dosáhla? Myslí si, že se od základů změní kvůli tomu, aby byla ona spokojená? Pfff...
Tak mi tak připadá, že jsem odběhla od tématu... Chtěla jsem psát o mém propadnutí, nebo co, z tělocviku...
Takže propadám. Protože neumím odpálit míček. Protože neumím odrazit míč při volejbalu. Protože přestávám moct už při šedesáti metrech na kole. Protože nejsem podle učitelčiných představ.
HA!