Jestli se divíte, proč tu nejsou žádné rubriky, nejste sami. Já se také divím. Neustále se o to pokouším, výsledek mého snažení je nulový - sloupec se nejenže neukáže, ale dokonce ani nejde předělat na rubriky, které tu chci mít... Výsledek? Nic nebude, žádné rubriky, tečka.
Jsem stále nemocná, i když míň než včera a předevčírem... Teplotu mám stejně, ale nikdo mě nelituje. Babička se naštvala, že nejím prášky, druhá babička ani neví o mé nemoci. Rodiče si dělají starosti s tím, kdo odvede zítra Kubu do školy. Ubohoučká, pochroumaná, upčíkaná Broken je všem fuk, fňuk.
Zítra je Mikuláš, což se hodí, protože jsem snědla čokoládu. Všechnu a to i tu, co nebyla moje, ale jakože nic nevíte...
Zítra přijde jistojistě babička z tátovy strany (o té druhé nic nevíme, takže spíš ne, ale já stejně tuším, že spíš jo....). Ano, ta co je uražena, že nejím léky. A stále mi neodpustila mou drzost, že jsem si šla vyměnit podle ní krásné zelené tričko, které mi nebylo, za podle mě krásnou, černou, dlouhou košili. Neboli - nahrne se sem babi, děda a teta. Budou dupat a hrát si na čerty, já z toho budu na nervy, bráchovi to bude fuk a rodiče budou protáčet oči v sloup. Hele, já vážně nemám zájem o žádné návštěvy - já chci být zdravá a taky chci mít zpátky můj normální, nenakřáplý hlas. Neumím zpívat a můj současný hlasan to jen zhoršuje. Potřebuji si s někým popovídat, ale nemám s kým.
Také jsem (zase) nedodržela mé staroroční předsevzetí - nakoupit dárky dřív, než bude Mikuláš. Nemám jediný dárek, Vánoce se blíží, obchody jsou čím dál plnější a já do nich ani nemůžu, protože musím ležet v posteli, echm. Nejhorší je, že ani nevím, co komu dát. Ani v jediném případě... Navíc jsem počítala dohromady s maximálně šesti lidmi. Už jich mám osm a to je teprve začátek prosince. Už vidím samu sebe, jak o Vánočních prázdninách lítám po městě a sháním dárky pro ty, o kterých jsem nevěděla, že mi hodlají něco dát. Je mi blbé jim to vrátit, je mi blbé jim nic nedat. V kapse mi bude cinkat cca pět korun, za které budu muset nakoupit něco pro nečekané dárce... A kolik, že to mám peněz? 550,- a to jsem ještě ani nekoupila prosincový Filter. Takže 495,- (už chápete, proč Filter nerada půjčuji lidem, které pořádně neznám?). Na osm lidí. Paráda. Přičemž doopravdy si dárek zaslouží polovina... Ale nechci udělat tu samou chybu jako minulý rok - Každý se mě přeptával, kolik dárků hodlám darovat, za kolik a komu. První - nevím. Druhý - nevím (Podle mě je pitomost, když si člověk řekne: "Tak a teď koupím všem dárek do padesáti korun!" A pak objeví něco, co by se obdarovanému nesmírně hodilo. Jenže to stojí 51,-, tak to nekoupí...). Třetí má komplikovanější odpověď. Člověku je hloupé říct "Tobě nic nedám, i když už jsi mi koupil/a dárek!", i když je to od dotyčného - podle mě - setsakramensky drzé. Hele, když s někým občas prohodíte pár slov, nemusíte mu hned automaticky kupovat dárek, nebo snad jo? Jenže to pár lidí nechápe, kupují dárky hlava nehlava a z vašeho krásného počtu se vyloupne o polovinu víc.
Nejkrásnější na tom všem je ale fakt, že ty placky jsou tak krásné a vy je prostě nemůžete nechat napospas nějakému individuu... A hle, jste o stovku lehčí!
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat