Prosím, děkuju, s dovolením, mohu...?

Všimli jste si, jak v poslední době slovník a chování Čechů upadá? Já ano a celkem mě to i mrzí.
Proč tedy přijde učitelka do třídy a první, co udělá, je, že na nás otevře okno. Nezeptá se, jestli to třeba někomu nevadí. Prostě to udělá. A sama u otevřeného okna nesedí, ona si odejde někam hloub do třídy, kde je teplo. Pokud je jí doopravdy takové horko, možná by nebylo od věci svléknout si ten teplý svetr, že...
Místa v trolejbusech. Při nastoupení si buď sednu na volné dvojsedadlo, nebo prostě stojím. Snažím se nikomu nepřekážet, k nikomu si nepřisedám, protože nemám ráda uhýbání, když dotyčný vystupuje. Ale o tom teď nechci psát, jen se snažím dopracovat k jedinému. Tím je otázka "Slečno, je tu místo?". Stalo se vám někdy, že by se vás někdo zeptal, zda je vedle vás místo? Jasně, lidé vidí volnou sedačku, tak proč si nesednout, že jo. Je i celkem jasné, že by na tuto otázku v 90% případů přišla kladná odpověď. Jenže on se nikdo nezeptá. Proč ne, ptám se já? Copak nemáme ústa na mluvení?
Kdypak vám za něco někdo naposledy poděkoval, co? Já děkuju málem pořád a za všechno. Na každé "děkuju" odpovídám "nemáš zač". Na každé "promiň" odpovídám "to nic". Protože si vážím toho, že se dotyčný omluvil, že dotyčný poděkoval. Snažím se za většinu věcí omlouvat. Snažím se zdravit a to i ty, o kterých vím, že mi nikdy neodpoví. Babičky s děkováním štvu, ale to mi nezabrání, abych za tu další tabulku čokolády nepoděkovala. Daly si práci s tím, aby jí koupily. Myslely na mě. A já jim za to děkuju...

Děkuji vám všem tedy za to, že vůbec čtete mé články, že píšete komentáře, že sem chodíte... Děkuju.